Technický klenot

V pořadí již třetím článkem, ke kterému se ze Zpráv památkové péče 2016/2 vracíme, je článek věnovaný obnově sušárny ovoce v usedlosti čp. 12 v Zálší (okr. Ústí nad Orlicí). V tabulce ilustrací najdete řadu fotografií, které se do ZPP nedostaly a jimiž tesařský mistr David Stejskal dokumentoval průběh obnovy.

SONY DSC
Stav před obnovou; foto Radim Urbánek 2015

Fotografie z průběhu obnovy sušárny; foto David Stejskal 2015:

 
dsc_0893
dsc_0902
dsc_0931
dsc_0936
dsc_0939
dsc_0941
dsc_0955
dsc_1598
dsc_1599
dsc_1667
dsc_1671
dsc_1691
dsc_1734
dsc_1744
dsc_1745
dsc_1775
dsc_1778
dsc_1780
dsc_1782
dsc_1785
dsc_1786
dsc_1789
dsc_1791

Sušárna ovoce v Zálší – drobný technický klenot

I mezi drobnými neindustriálními technickými objekty najdeme řadu těch, které při bližším zkoumání prokazují svoji mimořádnost. V případě sušárny ovoce u čp. 12 v Zálší, okres Ústí nad Orlicí jich pak nalezneme hned několik. Příkladem zmiňme netypické umístění vedle domu usedlosti namísto mnohem bezpečnější polohy až v zadní části sadu, konstrukční zvláštnost (boční manipulační otvor), ale také její „stáří“ (dendrochronologicky datována do 70. let 19. století, což je zhruba dvě desítky let po skončení aktivního používání techniky roubení ve zdejší oblasti).[1] Ostatně všední u tohoto typu drobného technického objektu není ani jeho prohlášení za nemovitou kulturní památku (r. č. 100856).

Pro přiblížení si podoby objekty a především pro představu o jeho typologickém zařazení zmiňme, že tato drobná dvouprostorová sušárna ovoce patří k objektům se zasouvacími lísami a s bezdýmným provozem.[2] V jižním průčelí sušicí komory, která je roubená, prostupuje stěna vyhřívací pece zděná z pálených cihel s ústím topeniště a výdechovým otvorem nahrazujícím komín. Přípravný a obslužný prostor má podobu jednoduché rámové konstrukce, druhotně částečně bedněné. Celý objekt kryje sedlová střecha předstupuje v jižním průčelí o více než 1 m z důvodu ochrany obsluhy před nepohodou.[3] Kouř otopného systému sušárny neodvádí komín, ale odchází zmíněným výdechovým otvorem umístěným vlevo nad ústím vyhřívací pece. Takové řešení zajišťovalo mírný tah vhodný pro udržování teploty v sušicí komoře bez zbytečné spotřeby paliva. Doplňme, že podobu vyhřívacího systému dokládá kromě zmíněného výdechového otvoru také ústí vyhřívací pece ve stěně vyzděné z pálených cihel.

Oprava sušárny ovoce

Po řadě let, kdy objekt chátral, došlo v první polovině roku 2015 na jednání, během kterého se díky Krajskému úřadu Pardubického kraje podařilo získat chybějící část finančních prostředků, aby mohly být zahájeny opravy. Velmi podstatným pro zachování maximálního množství autentických částí stavby se stalo konstatování, že objekt nebude zbytečně vracen do funkční podoby s rekonstruováním dnes neexistujícího otopného systému, o jehož podobě se můžeme pouze s blíže nespecifikovanou mírou pravděpodobnosti domnívat.[4]

V září tohoto roku pak tesař David Stejskal z Pardubic zahájil opravu, která objektu přinesla nejen maximální zachování autentických částí, ale došlo při ní také na řadu zajímavých zjištění.[5]

Zdůrazněme, že oprava má podobu velmi kvalitní ruční práce, což je míněno doslovně, tedy oprava proběhla skutečně bez použití elektrického nářadí. Zásadní při její realizaci bylo respektování dochovaných částí, a to nejen trámů, ale také detailnějších záležitostí např. dvou subtilních kulatin přibitých pomocí hřebíků ke krokvím a zajišťujících zavětrování, nebo části střešních latí. Z nich David Stejskal šest dochovaných kusů použil zpět. Zbylé tesal z nového materiálu jako třístranné. Pro kladení zde použité krytiny – hladkých střešních tašek „bobrovek“ – totiž musí být střešní lať na horní hraně opracována bez obliny.

Pro úplnost dodejme, že došlo také na nezbytné částečné přezdění stěny z pálených cihel s ústím vyhřívací pece a výdechovým otvorem. Oproti opravám prováděným s razantní výměnou zdicího materiálu a s vápennou či dokonce vápennocementovou maltou zde došlo pouze k opravě v nejnutnější míře s výměnou několika cihel a s použitím hliněné malty.

Shrnutí starších a nynějších zjištění

Zcela nezvykle se ve východní stěně sušicí komory nachází ostění dveří. Dosud jediné známé vysvětlení je, že dveřní otvor sloužil pro manipulaci se sušeným ovocem na lísách, neboť se v rámci celé komory suší nerovnoměrně a je třeba jej proto kontrolovat a přerovnávat. U obvyklých sušáren ovoce se toto děje vytažením jednotlivých lís, což samozřejmě neumožňuje porovnání v celku.

Další zvláštností je vzhledem k nevelkému stáří objektu archaické řešení stropu sušicí komory, který je vyroben z půlených povalů, obtočených slámou namáčenou v hliněné směsi a opatřených z vnitřní i vnější strany hliněnou mazanicí. Takové řemeslné provedení z jiné drobné sušárny ovoce neznáme, a to nejen ve zdejší oblasti. Tato mazanice z jednoho nahrazovaného povalu byla plavena a paleobotanicky určena.[6] Tato analýza určila jednoznačně zmíněnou slámu díky několika zachovaným fragmentům klásků včetně nezalých, jako žito seté (Secale cereale). Kromě něj zpráva zmiňuje, že „nehojně byly zjištěny i větvičky, listy a drobné uhlíky břízy. Byl nalezen i fragment dubového listu, borka a jehlice borovice lesní a uhlík vrby. Za zmínku stojí i přítomnost pecky slivoně švesky i jedno semeno révy vinné.

Analýza tak jako „vedlejší produkt“ potvrzuje domněnku, že hlínu pro mazanici připravovali stavebníci bez snahy o dodržování čistoty a to pravděpodobně přímo na „holé zemi“ s ignorováním příměsí, které se do směsi dostávaly z bezprostředního okolí.

V roce 2000 provedl Josef Kyncl již zmíněnou dendrochronologickou dataci a při pozdější prezentaci výsledků konstatoval, že při zpracování vzorků tří roubených sušáren ovoce (u čp. 3 a 4 v Noříně a u čp. 12 v Zálší) „se mnoho jednotlivých prvků ukázalo vzájemně nesynchronizovatelných a často i zjevně nesynchronních, takže musely být podrobeny pokusu o synchronizaci každý samostatně. Sušárna v Zálší vykázala i pestré druhové složení a jediné tři odatované (smrkové) trámky vykázaly rozdílné datace podkorního (1866, 1873) a posledního (1856) letokruhu.“ Josef Kyncl tehdy vyslovil následující domněnku: „Pro zhotovení roubené stavby z krátkého (do 1,5 m) dřeva byl zřejmě používán příležitostně získaný materiál, např. odpad z jiných staveb, vybrané kusy ze skládek rovnaného (palivového) dříví, zbytky z dřívějších staveb, uložené někde v usedlosti apod. Počítat musíme i s druhotně použitým materiálem.[7]

Při zahájení prací se David Stejskal pozastavil nad uvedenými závěry a vyslovil pochyby nad dendrochronologickou datací a určením druhu dřeva. Z pohledu tesaře má totiž zálšská sušárna ovoce jednotný charakter a jistě není poskládaná ze „zbytkového“ dřeva. Platí totiž zásadní poznatek z řemeslného hlediska, že starší a tedy suché dřevo se nedá kvalitně tesat. Tento názor vyvolal potřebu druhého dendrochronologického rozboru, který posléze zajistil Tomáš Kyncl v listopadu tohoto roku.[8] Bohužel se však ze všech 10 odebraných vzorků podařilo datovat pouze jediný – prahový trám roubení v jihozápadní stěně. Ke smýcení jeho dřeva došlo v letech 1867 až 1868. Přestože z výsledku nelze dovozovat další obecné souvislosti, můžeme za pozitivní považovat, že tato datace se nachází mezi datacemi podkorních letokruhů (1866 a 1873) z již uvedeného rozboru Josefa Kyncla.

K zajímavému zjištění došlo při rozebírání krovu. Střešní lať byla v každém styku s krokví přibita dvojicí strojně vyrobených hřebíků, jedním o délce 80 a druhým 90 mm. V krokvích se nenacházely stopy po jiných hřebících nebo dřevěných kolících. Z toho je zřejmé, že latě i krokve pocházejí ze stejného období a zároveň tedy datují stáří strojně vyráběných hřebíků a především jejich použití ve vesnickém prostředí, a to ještě na drobné technické stavbě, u jaké se obecně předpokládá, že využívala spíš zbytkový a druhotně použitý materiál.[9] S ohledem k limitujícímu zjištění obou denrochronologických rozborů sice nelze stanovit přesnou dobu jejich použití, ale určitě nebudeme daleko od skutečnosti s předpokladem první poloviny 70. let 19. století.

K vybudování krovu nad sušicí komorou i manipulačním prostorem došlo v jedné etapě, jak vyplývá např. ze způsobu tesání jednotlivých trámů a především z jednotně prováděných tesařských značek.

Za zmínku stojí také překvapivé zjištění, že celé dno sušicí komory tvoří podlaha z pálených cihel. Zajímavostí je, že díky navýšení terénu je nyní sice cca 20 cm pod jeho úrovní, ale i přes tento problém a přes skutečnost, že do objektu minulosti zatékala dešťová voda, jsou tyto cihly v pozoruhodně dobrém stavu. Je třeba dodat, že podezdívka z lomového kamene je ne docela běžně lícovaná na vnitřní stranu roubení.

Zvláštní a ne zcela objasněný původ se vztahuje k otvoru v prvním trámu roubené stěny, zazděnému pálenými cihlami. V jeho střední části můžeme rozeznat dvě spáry, které naznačují, že se zde nacházel otvor na šířku cihly (okolo 15 cm). Nabízí se pravděpodobná možnost, že se jedná o pozůstatek vyústění přímého topného kanálu.

Oproti předchozímu zmíněnému rovnému topnému kanálu dokládá dochovaný výdechový otvor existenci topného kanálu tvaru U, k čemuž s největší pravděpodobností došlo doplněním již existujícího přímého kanálu. Na základě analogií z jiných sušáren ovoce můžeme předpokládat použití keramických kouřovodů.[10]

Pozornost věnujme i tahu pro lísy. Nejprve došlo k zavázání obou nároží severní stěny sušicí komory a teprve poté se do ní vyřízl otvor, jehož rozměry jsou svisle o několik centimetrů větší než vlastní rám s tahy pro lísy. Aby rám nezůstal volný, je otvor na spodní straně vyplněný menšími kusy dřev. Celá konstrukce severní stěny je stavebně nelogická. Nabízí se totiž technicky vhodnější řešení se sloupky po obou stranách tahů pro lísy nahrazujícími nárožní roubené spoje.

Závěr

Zálešská sušárna ovoce sice zdánlivě působila před opravou velmi rustikálně, ale nemohla být postavena jako provizorní. Svědčí o tom kvalitní tesařská práce jak roubení, tak krovu, ale též způsob provedení stropu.

Pozornost u této sušárny ovoce přitahuje mimořádné řešení s dvířky umožňujícími kontrolu a případně manipulaci celé sušené vsázky ovoce. Důsledně vzato totiž z hlediska provozu tohoto technického objektu daná kontrolní dvířka nejsou nezbytná, což vyvolává otázku, zda jejich smysl nespočíval v něčem jiném.

Oprava zálešské sušárny ovoce vycházela z konzervačního přístupu, který vedl k maximálnímu zachování autentických konstrukcí a prvků, což není samoúčelné, ale zachovává možnost jejich pozdějšího vysvětlení nyní ne zcela srozumitelného smyslu, resp. funkce.

Při opravách historických objektů zpravidla platí, že o peníze jde v první řadě. V případě drobného objektu tohoto typu však nemusí finanční stránka hrát hlavní roli. Naopak to, zda se oprava povede či nepovede, vychází z dobré vůle zúčastněných – zejména majitele (investora) a řemeslníka, který vlastní opravu provádí. Klíčové je samozřejmě respektování autentických součástí včetně drobných a při opravách běžně přehlížených prvků (např. krátké kulatiny zajišťující zavětrování krovu), ale také snaha o provedení nových prvků s vysokou kontinuitou tradičního řemesla.

Realizace záchranných prací na tomto objektu, přesněji jeho rozebírání před opravou, mělo také jeden vedlejší, ale podstatný přínos. Tím je doklad použití strojně vyráběných hřebíků ve vesnickém prostředí na drobném technickém objektu, který nebyl reprezentativní, ale naopak ryze účelovou stavbou.

Radim Urbánek

  1. Znalecký posudek č. 109-39/99 na dendrochronologický rozbor roubené sušárny ovoce u čp. 12 v Zálší, vypracovaný Ing. Josefem Kynclem; dále též KYNCL, Josef : Dendrochronologie Českomoravského mezihoří a její význam pro datování smrkového dřeva. In Sborník příspěvků ze semináře Vesnické technické památky – výrobní objekty. Vyd. 1. Vysoké Mýto : Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě, 2003, s. 63-65. bez ISBN
  2. Sušárnami ovoce a sušením v nich, popř. sušením ovoce jinými způsoby se zabývá např. následující literatura. TREJBAL, Jiří: Pěstování a sušení ovoce ve východních Čechách. In Sborník Zemědělského muzea v Praze Prameny a studie, sv. 30. Vyd. 1. Praha : Národní zemědělské muzeum v Praze, 1989, s. 212-234, bez ISBN; TREJBAL, Jiří: Sušárny ovoce v českých zemích. In Sborník Zemědělského muzea v Praze Prameny a studie, sv. 30 Vyd. 1. Praha : Národní zemědělské muzeum v Praze, 1989, s. 87-212, bez ISBN; URBÁNEK, Radim: Sušárny ovoce v okr. Ústí nad Orlicí, In Sborník příspěvků ze semináře SÚPP ve Vlčnově ve dnech 13.-15.9.2000. Praha 2001.
  3. Např. URBÁNEK, Radim: Sušárny ovoce v okr. Ústí nad Orlicí.Zprávy památkové péče LXIII. 2003, s. 27-33. Tento článek obsahuje další informace k jednoduchému popisu objektu.
  4. Po zmíněné původní funkci sušení ovoce se zde podobně jako u velké části zejména venkovních sušáren ovoce mohlo provádět také uzení. Snadná úprava sušáren ovoce v podobě drobné stavební změny vyhřívacího kanálku k němu doslova sváděla. U zálšské sušárny ovoce neexistují přímé doklady jejího použití jako udírny. Snad jej nepřímo dokládají stopy po „požáru“ na trámech roubení, resp. jejich očazení.
  5. Děkuji Davidu Stejskalovi za řadu podstatných upozornění a několik podnětných konzultací k této sušárně ovoce i tesařskému řemeslu.
  6. Rozbor provedený Janem Novákem dle zprávy Zálší sušárna ovoce u čp. 12okres Ústí nad Orlicí ze dne 17.12.2015.
  7. KYNCL, Josef : Dendrochronologie Českomoravského mezihoří a její význam pro datování smrkového dřeva. In Sborník příspěvků ze semináře Vesnické technické památky – výrobní objekty. Vyd. 1. Vysoké Mýto : Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě, 2003, s. 65. bez ISBN
  8. Podrobně viz Tomáš Kyncl Dendrochronologické datování dřevěných konstrukčních prvků sušárny ovoce u čp. 12 v Zálší, nepublikovaná výzkumná zpráva, DendroLab Brno, 2015.
  9. Předpoklad „zbytkového materiálu“ opodstatňuje skutečnost, že v sušárnách ovoce se běžně druhotně používaly kachle a litinové pláty ze starších otopných zařízení, starší pálené cihly nebo keramické kouřovody čtvercového průřezu.
  10. Jde o typ kouřovodu se čtvercovým průřezem, užívaného k odvodu kouře z otopných zařízení do komína nebo tělesa dýmníkové kuchyně ještě před kouřovody plechovými.
  • Text příspěvku byl připraven pro Zprávy památkové péče viz.: URBÁNEK, Radim, Sušárna ovoce v Zálší – drobný technický klenot. ZPP 2016/76, č. 2, str. 228–230

Napsat komentář